Velká SIM krádež: jak NSA a GCHQ ukradly klíče k mobilní komunikaci
V únoru 2015 zveřejnil The Intercept na základě Snowdenových dokumentů článek The Great SIM Heist. Popisuje, jak se americká NSA a britská GCHQ dostaly do sítě firmy Gemalto, největšího světového výrobce SIM karet, a odnesly si šifrovací klíče.
Tady je, co z toho stojí za zapamatování. Původní článek je dlouhý a stojí za přečtení celý; tohle je shrnutí, ne náhrada.
Co se stalo
Podle tajného dokumentu GCHQ z roku 2010 pronikly obě agentury do interní sítě Gemalta, nakazily několik počítačů malwarem a získaly do sítě trvalý přístup. Autor prezentace se v ní chlubí větou, že „máme jejich celou síť".
Gemalto vyrábí kolem dvou miliard SIM karet ročně pro asi 450 mobilních operátorů — AT&T, T-Mobile, Verizon, Sprint, Vodafone, Orange a další. Kromě SIM karet dělá i bankovní karty, elektronické pasy a autentizační tokeny. Heslo firmy je „Security to be Free".
Součástí operace bylo sledování soukromé komunikace zaměstnanců Gemalta v několika zemích — techniků a dalších lidí, kteří o ničem nevěděli. Zaměřovala se i na sítě samotných operátorů, kde agentury získaly přístup k datům o zákaznících, k plánům sítí a podle dokumentů také ke schopnosti upravovat vyúčtování tak, aby po sledování nezůstala stopa.
Proč na tom záleží
Klíč Ki na SIM kartě je jediná věc, která ověřuje, že telefon je ten, za koho se vydává, a ze které se odvozuje šifrování hovorů a dat. Podrobněji je to rozepsané v mých poznámkách k zabezpečení mobilní komunikace.
Kdo má Ki, nepotřebuje ke sledování ani operátora, ani soudní příkaz. Odposlech nezanechá na straně operátora žádnou stopu. A protože mobilní sítě nepoužívají perfect forward secrecy, tedy jednorázové klíče pro každé spojení, dá se s Ki zpětně rozšifrovat i komunikace odposlechnutá a uložená dávno předtím, než se klíč získal.
Kryptograf Matthew Green to v článku shrnul prakticky: postavte anténu před budovu OSN, nahrávejte všechno, co jde vzduchem, seženete klíče a máte všechny hovory.
Co na to Gemalto
Firma o útoku nevěděla a začala vyšetřovat až po dotazu novinářů. 25. února 2015 oznámila závěr: útoky prý zasáhly jen kancelářské sítě a nemohly vést k masivní krádeži klíčů, protože ty leží v oddělených interních sítích.
The Intercept i oslovení experti to zpochybnili. Gemalto samo připustilo, že cílem operace bylo zachytávat klíče při přenosu mezi výrobcem a operátory — a to je útok, který oddělení interních sítí nijak neřeší. Argument, že vyšetřování po pár dnech vyloučilo únik, navíc naráží na to, že agentury byly v síti roky, aniž si toho kdokoli všiml.
Co s tím jde dělat
Odpověď z článku platí i po deseti letech a je nepříjemně jednoduchá: na bezpečnost postavenou na SIM kartě se spolehnout nedá. Chránit se dá jen tím, že se šifruje o vrstvu výš — aplikacemi, které mají vlastní šifrování nezávislé na operátorovi.
V roce 2015 se v článku doporučovaly TextSecure, RedPhone a Silent Phone. Z toho se mezitím stal Signal, který dělá totéž a je rozšířený.
Christopher Soghoian to tehdy řekl takhle: musíme přestat předpokládat, že nám telefonní firmy poskytnou bezpečný způsob, jak volat a psát si.
NOTE: Tenhle text je shrnutí, ne překlad. Původní článek je chráněné dílo
First Look Media a patří na
theintercept.com.
Můj původní kompletní překlad z roku 2015 zůstává jako pracovní podklad
v _podklady/preklad-the-great-sim-heist-2015.md a nepublikuje se.